Tuto moji fotografii pořídil v roce 1964 nebo 1965 katolický kněz.

Když nastalo Pražské jaro, byl jsem strašně rád a vývoj po roce 1968 mě velice zklamal. Na druhou stranu jsem po příchodu sovětských vojsk mezi vojáky vypátral Židy a přátelil jsem se s nimi. Navázal jsem kontakt třeba s jedním četařem, který k nám chodil ještě s jinými Židy na svátky a šábesové večeře.

 V Akademii věd jsem pracoval až do roku 1977, kdy jsem šel do důchodu. V tom roce jsme se přestěhovali do Prahy-Suchdola, a to asi dvě stě metrů od  Ústavu teoretických základů chemické technologie. Na to, aby byl ústav zcela dostavěn, jsem ze začátku sháněl peníze já a protože se mi to povedlo, tak jsem byl ve velké vážnosti. V této části Prahy jsme si také jako rodina postavili rodinný dům, ve kterém dnes žije moje dcera Anička s rodinou.

V sedmdesátých letech jsem začal pracovat na židovské náboženské obci s dětmi od pěti do patnácti let. Scházel jsem se s nimi v sobotu jednou za čtrnáct dní, hráli jsme ping pong, vyprávěli jsme pohádky, četl jsem jim Modche a Rézi od Vojtěcha Rakouse i kapitolky, které psal kolínský rabín Feder do českých mládežnických časopisů. Dětem se to moc líbilo. Postupně jsem jim začal vyprávět o koncentračních táborech. To mi už pomáhala moje přítelkyně Míša Vidláková. Ona si vzala skupinku nejmenších dětí a já jsem měl děti starší. No, ale v podstatě jsme byly obě skupiny stále dohromady. S dětmi jsme jezdili i na tábory. Byly to tábory á la stanování strýčka s dětmi, žádné zástupy, nástupy, vlajku zvednout, vlajku stáhnout.