Toto je fotografie mého dědečka Arnošta Korbela a jeho dvou synů, Josefa nalevo a Jana napravo. Byla pořízena ve 20. letech. Dědeček začal kariéru na dráze. Ale nelíbilo se mu tam, takže si brzy našel nové zaměstnání, prodával dřevo. Pomalu se vypracoval, až si mohl koupit akcie lomů z nedalekých Litic. To mu hodně pomohlo, rodina pak na tom byla materiálně mnohem líp a přestěhovali se do Prahy, kde si otevřel obchod se stavebním materiálem. Dodal všechen materiál, ze kterého je postavený Jiráskův most přes Vltavu.

Syn, který stojí nalevo od dědečka, je můj strýc Josef Korbel. Byl nejmladším synem mých prarodičů, a tak ho poslali studovat. Dařilo se mu docela dobře, vystudoval práva a zahájil diplomatickou kariéru. Před 2. světovou válkou pracoval jako atašé v Bělehradě. Během války žil jako emigrant ve Velké Británii a hodně se angažoval v aktivitách československé politické emigrace. Vedl české vysílání Hlasu svobodné republiky. V diplomatické kariéře pokračoval i po konci války, tentokrát jako velvyslanec, opět v Bělehradě. S komunistickým režimem si nesedl a evidentně neměl touhu zůstat v totalitním státě, takže proto emigroval. Jeho dcera se také věnuje diplomacii, je to bývalá americká ministryně zahraničních věcí, Madeleine Albrightová.

A nakonec, strýček stojící po dědečkově pravici je můj strýc Jan. Jan pomáhal dědečkovi s jeho velkoobchodem. Dědeček ho poslal do Ameriky na zkušenou. Když začínala být politická situace v Československu na konci 30. let napjatá, dědeček podnik prodal a výtěžek rozdělil mezi svoje tři děti. Strýček pak odjel zakládat stavební továrnu do Anglie, jeho rodina přijela za ním a už tam zůstali. Když byl za války Londýn bombardovaný a tolik lidí přišlo o střechu nad hlavou, bylo třeba rychle stavět, a proto můj strýček Jan vynalezl paneláky. Ty se daly rychle stavět. Takže všechny tyhle zrůdy má na svědomí můj strýček. Jenže v Anglii to brali jako provizorium a už to dávno zbourali. To jenom tady nám to ještě straší.