Tohle jsem já po válce, v roce 1945.

Po svém návratu jsem nejdřív žila u strýce Josefa Korbela, který měl byt na Hradčanském náměstí. Brzy potom ale odjel do Bělehradu jako velvyslanec a já zůstala se švagrovou mé babičky, kterou jsem do té doby nikdy neviděla. Byla to stará paní, víc než osmdesátiletá. Ti, kteří už byli plnoletí, měli štěstí, dostali byt. Ti, co nebyli, měli smůlu. Někteří moji spolužáci šli do pěstounských rodin, někteří dokonce do dětských domovů. Bylo to dost kruté pro toho, kdo tu nikoho neměl.

Nikdy v životě jsem se neměla tak špatně jako tady po válce. Moje teta z tatínkovy strany, žena strýčka Josefa, se vrátila a vzala si mě od té staré paní k sobě, dokonce dostala svůj starý byt. Ale i ona měla hodně malý důchod, takže to bylo opravdu velice špatné. Kromě toho jsme neměly vůbec čím topit, protože uhlí se dostávalo na příděl a ten byl velký nějak podle toho, kolik se protopilo. Prostě to bylo hrozné. První zima byla vůbec strašná. Já jsem byla z Anglie oblečená na jejich počasí, neměla jsem teplé boty, neměla jsem zimní kabát, neměla jsem nic. Naštěstí moje teta, která zůstala v Anglii, tady měla mnoho známých, kteří měli děti, a já jsem je učila angličtinu, případně jsem chodila děti hlídat. Tak jsem chodila po rodinách, vlastně jsem se u nich najedla a také mi zaplatili.