Tohle je moje fotka těsně před mým odjezdem do Anglie. Jaké bylo moje dětství? Šťastné. S kamarádkami jsme prováděly různé neplechy. Takové normální věci. Například, tenkrát neexistovalo jít ven bez čepice nebo bez takového kloboučku. Vzadu na kloboučku visely takové dvě stuhy a snad všechny ve třídě jsme měly kloboučky stejné. Pamatuji si, že jednou odpoledne jsme šly na procházku, daly jsme si ty stuhy dopředu a pak do nich foukaly. A na každého, kdo se po nás otočil, jsme potom ječely: „Koukáte, telata, na nový vrata!“ Jenomže se nám to podařilo před domem, kde bydlela paní učitelka. Ta se podívala z okna a bylo po parádě. Taky jednou v parku vysadili Masarykovu lípu. Vůbec jsme byli vychováváni v masarykovském duchu. No a kolem té lípy byla mříž, která ji měla chránit před poškozením. Já jsem jednou dovnitř strčila hlavu a následně ji nemohla dostat ven. Kdosi musel přijít a mříž přepilovat, tatínek pak platil opravu. Ten byl rád.

Tatínek se za nás vůbec dost naplatil. Za to všechno, co jsme provedly ve škole... Za ta různá rozbitá okna... Házely jsme papírovými koulemi, a aby to lépe lítalo, dávaly jsme dovnitř kameny. Pak taky, to byla nádhera a dokonce jsme to měly se sestrou povolené, celou zimu stával před naším domem prodavač pečených kaštanů. Balil je do takových papírových kornoutů a my jsme mu se sestrou spouštěly z okna košíček, do kterého nám kornouty dával. Když šel tatínek potom domů, vždycky mu všechny kornouty zaplatil. Dodnes na to ráda vzpomínám.